Wenden – sázka na počasí…

 

Tradiční otázku „Kam o prázdninách?“ letos podstatně ovlivnily dvě věci: jednak článek ve starším čísle Jamesáku, jednak průvodce po vícedélkových skalkařských cestách v Alpách, který jsme koupili ze zoufalství jako inspiraci pro další činnost po několikadenních deštích loni v Dolomitech. Tady jsme se dozvěděli o oblasti ve Švýcarsku s několikasetmetrovými cestami v krásném vápenci zajištěnými nýty. Tak jsme naplnili dvě auta a v osmi lidech vyrazili.

Přes Prahu směr Mnichov, Bregenz, Vadúz, Chur a odtud přes dvě 2-tisícová sedla až do vesnice Gadmen, východiska do oblasti. Výstupy vedou v jižních stěnách masívu Wendenstocke (3 042 m), měří od 300 do 800 metrů a jejich obtížnost se pohybuje od 6b výš. Po soukromé cestě (s automatem na poplatek 10,- SF na den či 20,- na týden, který jsme jako přehnaní optimisté zvolili my) jsme vystoupali na parkoviště (1 600 m.n.m.) pod stěnami. To „pod stěnami“ je nutno brát s rezervou, protože k nástupu je ještě 800 výškových metrů po kolmých travách a ledových polích, což samo o sobě je nevšední zážitek, zvlášť při dešti. Rozhodli jsme se pro bivak pod převisem asi 500 m nad parkovištěm, který se jevil jakž-takž spolehlivě a hlavně ráno ušetří skoro dvě třetiny nástupu. To druhé byla pravda, to první moc ne. Kolem půlnoci začali lítat blesky a spustila se průtrž, ze stěny nad námi se řinuly vodopády a kameny. Využitelný prostor bivaku se smrskl na půl metru těsně u stěny, někteří s láskou vzpomínali na krásné noci na sedadle v autě, vychvalovali domácí pískovce a hospodu U Kosti a většina pochopila, že i v horách je možné se utopit.

I když ráno vypadalo nadějně a nepříliš vzdálený Eiger a Jungfrau nabízely úchvatná panoramata, do stěn nakonec nastoupily jen dvě dvojice. Po pár stech metrech kolmé trávy skončily u chuchvalce smyček v hodinách – nástup do cesty. Vybrali jsme 8-délkovou cestu Excalibur, klasifikace 6b (7 UIAA). Po několikadélkovém bloudění ve spodní části dolézáme na polici pod vlastní vrcholovou hlavou. Tady už je linie výstupu jasná, spodní pasáž představuje krásné lezení v 7.stupni, jen ty nýty jsou dál než je jihofrancouzský standart. Jasná linie se ale najednou ztratila v husté mlze, která změnila okolí v prádelnu. Ještě chvíli váháme, ale první kapky rozhodují za nás. Slaňuje se přes vlastní cestu, to je v pohodě, ale sestup zmíněnými travami je na palici. Marvan na něj dodnes vzpomíná s omláceným ramenem po desetimetrovém sjezdu, naštěstí již ve spodní pasáži a s relativně dobrým dojezdem.

Další dva dny se počasí ustálilo – prší pravidelně třikrát denně, tak hodinku, ale vydatně. Tak aspoň absolvujeme feratu na sousední 2760 m vysoký Tallistock. Třetí den dochází ke změně – prší vytrvale celý den. Tak balíme stan v gadmenském kempu a jedeme hledat slunce jinam.